Jihočeské rybníkářství

RYBNÍKÁŘSTVÍ

Jižní Čechy neoplývaly nadprůměrnými výnosy obilovin, zato však měly znamenité předpoklady pro rybníkářství. Rybí, především kapří maso se stávalo nejen postním jídlem, ale také pravidelným doplňkem nedostatkové bílkovinné stravy a v různých úpravách představovalo pokrm všední i sváteční. Rostoucí poptávka po rybách podnítila k zakládání rybníků četné šlechtice, měšťany, dokonce i duchovenstvo a zámožnější poddané, ale Rožmberkové patřili od počátku mezi nemnohé vrchnosti, jež rozvinuly rybníkářské podnikání ve velkém stylu.

Plochá třeboňská pánev s hojností vodních zdrojů jim poskytovala výtečný krajinný rámec a dostatek volných pozemků, finančních prostředků i pracovních sil dovoloval Rožmberkům přistoupit k velkorysému budování rozlehlých vodních nádrží. Vynikající rybníkář Štěpánek Netolický dokázal tuto činnost v rožmberských službách usměrnit k cílevědomé hospodárnosti a k přetvoření dříve nesouvislé sítě rybníků v ucelenou vodohospodářskou soustavu. I Štěpánkovou zásluhou vyvrcholila na počátku 16. století první velká epocha českého rybníkářství, která se jménem Rožmberků natrvalo spojila mimořádný zájem na rozvoji rybníkářského podnikání.

RYBNÍKÁŘSKÉ  ŘEMESLO

Ve 14. století patřilo rybníkářství mezi vážená a výnosná zaměstnání. Rybníkáři se svou prací podíleli na kolonizačním procesu, protože odvodňovali celé oblasti dosud nevyužité půdy, rozmnožovaly řádné louky, tvořili hráze v nepřístupných močálech, vysoušely zamokřené oblasti na úrodná pole a tím připravovali nová místa pro zakládání vesnic v nížinách chráněných před bouřkami a větry. Bez účelné nivelizace krajin při řekách, jejich regulace v údolích a vysoušením řek, by zůstala mnohá místa ležet ladem, bez možnosti zúrodnění.

Rybníkáři byli svéráznou skupinou venkovského lidu na pomezí usedlého vesnického obyvatelstva a beznadějných vyvrženců z feudální společnosti. Byli to odborníci na vodní díla, bez nichž se neobešlo budování rybničních hrází, stok a studní. Ačkoliv po právní stránce zůstávali poddanými, jejich vazba k vrchnosti se pohybem za prací z místa na místo značně uvolnila. Tím se utvářely předpoklady pro jejich poměrně samostatné uvažování a sebevědomé vystupování. Společný osud a vědomí početní síly vytvářely mezi rybníkáři pevná pouta soudržnosti a dokonce zárodky jakéhosi stavovského povědomí.

Časem přibylo rybníkářů počtem, ubylo na vážnosti. Šli po práci od pána k pánu, zhrubli, chytli se tuláctví, a potulní rybníkáři v průběhu 15. století stali se pověstnými, až zlopověstnými, řečí, mravy i skutky. Do jejich řad tlačili se zoufalci všech stavů – proto také na ně byla svalována kdejaká lotrovina. Rybníkáři byli nezvedená a veselá kopa, jistě i proto, aby si ulehčili trudný osud. Bodrými kumpány byli zřejmě i rybníkářští hejtmani a předáci.