Pověsti na Třeboňsku

Třeboňsko je krajina zasněných rybníků a mlžných svítání nad mokrými lukami. Krajina rozsáhlých lesů a tajuplných bažin a rašelinišť. Neznámé zvuky, strašidelná místa a nelidské chování dávné vrchnosti vyvolávaly v lidské fantazii představy a neuvěřitelné příběhy. Tak vznikaly pověsti na Třeboňsku. Snad ani nenajdeme rybník, o kterém by se nějaká pověst nevypravovala. Mnoho pověstí se vztahuje i k postavě rožmberského regenta Jakuba Krčína.

Jak se poznal Krčín s čertem

Jednou se na staré baště rozskočily dubové dveře a mezi nimi se objevil statný chlapík. U stolu seděl zamyšlený Jakub Krčín a před ním se kupily nákresy rybníků, vodních koryt a stok. Na otázku, co chce, odpověděl neznámí, že je koňský handlíř a přichází rovnou z Bechyně od bratra rožmberského vladaře Petra Voka. Poté vyndal handlíř ze záňadří list a podával jej Krčínovi spolu s pozdravením pana Petra Voka a s nabídkou svých koňských služeb.

Krčín pozval neznámého dál. „Buch – cvak, buch – cvak,“ zaznělo pod křížovou klenbou. „Černá noha – lidská noha, černá noha – lidská noha“, bleskurychle projelo rybníkářovou hlavou. Rychle mrkl na handlířovy nohy a div nezkameněl. Příšerné kopyto šklebilo se na něj po pravici, zatímco druhá končetina byla člověčí. „Černý“, zablekotal Jakub. Čert ho uklidňoval a vyprávěl o svých službách pro pana Petra Voka, milovníka koní, zatímco si Jakub prohlížel jeho špičatou bradku, silné rty, orlí nos a zarudlé oči. Všiml si i dvou hrbolků na vypouklém čele mezi kudrnatými smolnými vlasy. Rybníkář jej nenechal dlouho mluvit, zeptal se hned, co po něm černý chce.

Ďábel se mu začal vemlouvat do služeb nejprve s koňmi, to hned Krčín odmítnul,
s tím, že má jiné starosti. Má velké plány s třeboňskou rovinou, kterou chce přivést k užitku. Krčínovy starosti čerta rozsemály. Proto prý přišel, věděl, že rybníkář potřebuje pomoct. Chvíli se oba mezi sebou dohadovali, zda by tanhleten kraj zapomenutých bažin mohl být výnosný či nikoliv. Až nakonec čert nabídl Krčínovi své čertovské tlapy k pomoci za ruce lidské. Za to od Krčína požadoval maličkost, úpis podepsaný Krčínovou vlastní krví. Rybníkář neváhal dlouho a nakonec úpis podepsal. Když osaměl, v místnosti zůstal jen strašný smrad.

Jak se Krčín spřáhl s čerty

Na Třeboňsku, a nejenom tam, straší podle četných pověstí Jakub Krčín z Jelčan. Slavný rybníkář to má za to. Že při stavbě rybníků dělný lid nešetřil. Ve své době vzbuzoval úžas smělými plány, s jakými se kupříkladu pustil do budování Zlaté stoky či obra mezi rybníky, Rožmberka.

Už za jeho života se mezi lidem vyprávělo, že geniální nápady nemá jen ze své hlavy, ale že se spřáhl s čerty. Po jeho smrti se to mělo za tutovku a lidové pověsti tvrzení o jeho spojení s ďáblem jen potvrzovaly.

Vyprávělo se, že část Zlaté stoky vyoral sám s čerty, které po nocích zapřahoval do pluhu. Prohráli s ním údajně sázku a museli se jeho rozkazu podvolit. Ovšem, když umřel, tak mu to vrátili.

Krčín teď musí okolo rybníků, které měl vybudovat s jejich pomocí, sám zapřažený do pluhu orat. Ďáblové jej při tom nijak nešetří a pohání ho bičem k usilovnější robotě. Nic nedbají jeho nářků, proseb a sténání.
Jakub Krčín byl také často spatřen v černém kočáře. Ten se za hlubokých nocí divoce prohání po hrázích Rožmberka, i jiných rybníků., a nejednou byl spatřen i na náměstí v Třeboni.
Zatímco o rybníkářově tváři za oknem jsou vyprávění jednotná, o jejím výrazu a o spřežení se liší. Podle jedněch pověstí táhnou kočár černé koně, kterým z nozder šlehají plameny. Podle druhých táhne kočár šestispřeží černých kocourů. Jsou prý čerti, kteří na sebe pro divoké projížďky s Krčínem berou kočičí podobu.
Někde se uvádí, že jeho tvář je sinalá a rybníkář lká nad svou někdejší krutostí, jiní vypravěči tvrdí, že se jízlivě směje a z toho smíchu tuhne krev v žilách.

Kocouří spřežení pana Krčína u Rožmberka

Pověst vypráví, že Krčín začal stavbu Rožmberka modlitbou a stavbou šibenic. Na stavbě muselo robotovat na osm set lidí a regent vládl stavbě velmi tvrdě. Prý choval černé kocoury, veliké jako menší tele, neboť je krmil šiškami z krvavého masa. Sám dohlížel, zda je zámek zpevněný svěcenou vodou pevně uzavřen. Ti černí kocouři byli ďáblové – služebníci pana Krčína.

Jednou o filipojakubské noci vypustil sloužící kocoury, kteří řádili na třeboňském náměstí. Až posvěceným křížem je Krčín zahnal zpátky do sklípku. Kocouři sloužili Krčínovi i po smrti, baštýři se prý s nimi často za bouřlivých nocí setkávali. Když se ozvalo mezi poryvy větru kvílení a kňučení, divoké mňoukání a prskání, křik a práskání biče – to Krčín objížděl se svým prapodivným spřežením rybník Rožmberk. Objeví se na silnici mezi Káňovem a Rožmberkem, je oděn do černého hábitu a zelenýma svítivýma očima slídí vůkol. Když se Krčín mihne kolem Káňova, kde stávaly jeho šibenice, a rozhlédne se, jako by si prohlížel zetlelé viselce či vybělené kostry houpající se ve větru. Poté vjede na mohutnou hráz, uhání mezi duby. Tu se otěží chytají výři, co nad Krčínem krouží a houkáním kocoury pobízejí. Krčín se schoulí v dvojkolce a žalostně hořekuje, jakých křivd se při stavbě rybníka dopustil. Do povyku kocourů, úpění Krčína a skučení větru zaduní znenadání hrom. Blesk roztrhne dub na hrázi a Krčín i s tím pekelným spřežením se propadne do země.

Při nejbližší bouřlivé noci však jeho projížďka začíná nanovo. Touží nalézt klid a pokoj po smrti, leč nikdy se tak nestane a Jakub Krčín z Jelčan bude takto jezdit kolem svého největšího díla navěky.

Pekelná brána a dračí duby

Podle jedné pověsti je Opatovický rybník místem, kde vedl vchod do pekla. Zřejmě tudy prchal i ďábel, který chtěl získat Krčínovu duši. Když se totiž Jakub Krčín pustil do velkého rybníkářského díla, začalo mu brzy přerůstat přes hlavu. Když potřeboval přeložit koryto Zlaté stoky na Hrádečku, došel rozum všem. Všichni radili, ale kde y bylo nejlepší místo pro koryto stoky, nevěděl nikdo. Přes den se Krčín pachtil s koněm po kraji, po nocích bděl při svíčce nad lejstry – měřil, rýsoval, počítal, ale práce nerostla ani na papíře, ani ve skutečnosti. Jedné noci byl Krčín v koncích a povolal na pomoc černé síly. Výsledkem byla smlouva podepsaná Krčínovou vlastní krví.

Ještě téže noci se chopil Krčín pluhu, do něhož se zapřáhl ďábel. Ďábel táhl rýhu pro budoucí stoku, šel neomylně jako zkušený rybníkář, ale brzy se unavil. Nebylo divu, budoucí Zlatou stoku vedli cestou necestou, přes pařezy a pevné kořeny. Té noci se z lesů za Třeboní ozývaly pekelné skřeky a do nich se mísily Krčínovy kletby. Jeho karabáč namočený ve svěcené vodě jen svištěl. Tak vyznačili rýhu, kudy povede nové koryto Zlaté stoky. A protože do rána bylo ještě daleko, vraceli se, aby rýha byla hlubší. Ďábel prosil o odpočinek čím dál častěji. Žadonil však marně. Krčín tlačil do půdy prorostlé letitými kořeny ze všech sil. Najednou se ďábel vzepjal, až se přetrhl železný postraněk. Články řetězu se rozletěly na všechny strany, ďábel padl sešklebenou hubou do rezavé vody, chlemtal ji jako hovado a když zcela vyčerpaný povstal, vrátil Krčínovi jeho úpis a se sakrováním zmizel.

Když ráno přišli lidé do práce, žasli, jaké dílo zde bylo vykonáno. Pokukovali po Krčínovi, ale na nic se raději neptali. Bylo očividné, že sám by takový kousek nesvedl. Té noci se však stal v Hrádečku div – na těch místech, kde se přetrhl ďáblův řetěz, vyrostly z přetrhaných článků duby – mohutné a silné jako obři a lidé jim začali říkat Dračí duby. Na paměť spojení Krčína s pekelníkem

Dnes již nikdo neví, kde ty duby jsou, ale je pravda, že jsou někde blízko Zlaté stoky, nedaleko odtud.

Čertův dub

Když v roce 1604 přišla do Třeboně zpráva, že zemřel bývalý regent rožmberského panství Jakub Krčín, začaly se krajem šířit divné zvěsti. Prý za nocí na hrázích rybníků, které Krčín postavil, skučí naříkavý hlas a ozývá se hrozivý praskot. To prý zase čert na oplátku honí Krčína po hrázích, a ten je musí orat. Až jednou vjelo čertovo spřežení na hráz Hrádečku. Ten však nestavěl Krčín, ale Mikuláš Rutard. Tehdy se čert spletl a Krčín se tak dostal z moci pekla. Na místě, kde se to stalo, vyrostl prazvláštní dub – údajně přímo z toho článku, který se na čertově řetězu přetrhl, když byl Krčín osvobozen z pekelné služby. Proto se tomu dubu říká Krčínův nebo Čertův.

Vodní panny u Káňova

Na rybníku Káňov blízko Rožmberka tančívaly vodní panny, průsvitné v dlouhých řízách a s věnečky na hlavách. Jednou jel okolo Káňova sedlák s čeledínem. Zastavili a pozorovali rej vodních žínek. Čeledín najednou hvízdl, vodní panny přestaly tančit a vznášely se směrem k pocestným. V sedlákovi hrklo a zaklel. To je zachránilo, neboť vodní panny zmizely. Ve vzduchu bylo cítit zápach, jako když se škvaří koňská kopyta. Praví se, že tu neskotačily vodní panny, ale ďáblové, kteří v této podobě chtěli lidi ošálit.

Někdy se stávalo, vodní panny odtančili na Rožmberk a pokoušeli rybáře. Když při výlovech tropily neplechu a ucpávaly odtokové roury, pomohl svatý obrázek pověšený na dub poblíž výpusti. Moc pekelných sil byla zlomena a čerti v podobě vodních panen už nikdy spouštění rybníka nebránili.

Katovy jámy

Při břehu rybníka Káňova z břilické strany bývalo několik hlubších jam. Podle pověsti na Kopečku stávala až do roku 1753 šibenice a na té měl být oběšen jakýsi zloděj, který ani na mučení nepřiznal, kam svůj lup schoval. Než kat položil odsouzenci oprátku na krk, zeptal se ho tiše, kam peníze ukryl, a on mu to pověděl. Jakýsi muž z Břilic, který stál nejblíže, to zaslechl, nenápadně se vytratil a spěchal ke Káňovu. Peníze našel a jámu pečlivě zarovnal. Po skončení své smutné práce se kat ihned vydal ke Káňovu. Vykopal na několika místech hlubší jámy, ale peníze nenašel. Rozezlen odešel a za sebou nechal ty nezahrabané jámy „Katovy jámy“.

Šibenice byla zrušena, když tudy měla projíždět císařovna Marie Terezie na dělostřelecké manévry do Týna nad Vltavou. Popraviště muselo zmizet, protože neskýtalo příjemný uvítací pohled při příjezdu jejího veličenstva do města.

Voskované plachty na Rožmberku

Léta 1670 bylo v Rožmberku tolik vody, že tekla přes silnici do Káňova, a ještě hůře bylo v roce 1890, kdy se protrhly rybníky Spolský a Svět. Tehdy Rožmberk odolal. S povodněmi souvisí i pověst o voskovaných plachtách, kterými prý třeboňští rybníkáři přo velké vodě přikrývají hráz rybníka, aby ji vlny nepodemlely a neprotrhly.

Ta pověst byla tak houževnatá, že r. 1794 učinilo císařské a královské ředitelství vodních staveb dotaz, jak se to má s přikrytím hráze Rožmberka při povodních. Neboť je zajisté potřeba, ukázalo-li se toto opatření býti prospěšným, aby se rozšířilo po celém mocnářství. Nejvíc se tomu smál v nebi rybníkářů sám Jakub Krčín z Jelčan.

U Francouze

Je nazýváno místo v Třeboni na konci Daskabátu, kde začínala dnes již zrušená cesta k Břilickému rybníku a stojí tu boží muka. V zimě 1741 – 1742 byla za válek o dědictví habsburské přivedena do Třeboně skupina Francouzů, zajatých u Staré Hlíny. Když mezi nimi vypukly nakažlivé nemoci, byli izolováni v lazaretu na Daskabátě a tam jich pak sedm zemřelo. Pochováni byli do společného hrobu a na malé mohyle, které se začalo říkat U Francouze, byla postavena boží muka.

„Dlážděný“ rybník Svět (Nevděk)

Na Třeboňsku není téměř rybník, ke kterému by se nevázala nějaká pověst. O některých rybnících se vyprávělo, že jsou „dlážděné“, že tu kdysi stávala města a ta  že se propadla nebo byla zatopena.

Říkalo se to i o rybníku Svět, dříve zvaného Nevděk pro nemalé Krčínovy starosti při jeho stavbě. Novému rybníku muselo ustoupit Svinenské předměstí s Novým městem, špitál a kostel sv. Alžběty. Tak tu vyrůstaly pověsti o městech či vesnicích, jež utonuly se vším všudy v „dlážděných“ rybnících.

O Nevděku se udržela také temná pověst, že mu lidé musí každoročně odvádět daň – že se v něm každý rok utopí jeden člověk. Je to prý splátka za bezohlednost Krčínovu, jemuž lidé tenkrát nedokázali v ničem zabránit.

Opatovický „bezedný“ rybník

O některých rybnících se říkalo, že jsou „bezedné“, že nemají žádné dno. Za dávných časů prý v těchto místech kutali stříbro a šachty pod rybníky se potom jednoho dne propadly a bahno nad nimi udělalo vratké víko. I tak se stávalo, že při výlovech se pěšáci propadali pod loviště a nikdo je už nikdy neviděl. Tak aspoň praví pověst o nedalekém rybníku Ruda u Branné.

Tak si také jednou o Štědrém dnu dva lidé chtěli zkrátit cestu do Branné přes Opatovický rybník. Vítr ale v noci zavál lehce zamrzlé prosekané otvory v ledu. Ti dva chodci nikdy nedošli, prolomili se a zůstali v rybníce.

Čertova šlápota

V lese blízko vsi Kolence leží u hájovny Lipičí větší žulový balvan, na jehož plošině jsou dva důlky. Jejich vznik vysvětlovala lidová fantazie pověstí.

Jakýsi kněz na pražském Vyšehradu učinil sázku s čertem, zda kněz dříve odslouží mši nebo čert dříve přinese na Vyšehrad mramorový sloup z vatikánské zahrady v Římě. Kněz dal v sázku svou duši a čert slib, že v případě prohry se už v Čechách neukáže. V určenou chvíli sázka běžela. Unavený čert si musel na cestě odpočinout, a tak po přeletu Rožmberka stanul na velkém balvanu, do něhož se pod tíhou břemene otiskla jeho kopyta. Svou sázku čert prohrál. Než přiletěl na Vyšehrad, kněz už odříkal své „amen“. Ovšem čertova šlápota na balvanu u Kolenců je znatelná dodnes a také hájovně začali lidé říkat Čertova šlápota.